Beskydské Dolomity září 2009
Co udělá partička pilotů která chtěla jet na prodloužený víkend do Dolomit, všichni si vzali nějaké volno, mají chuť si zalétat a v Dolomitech je zamračeno s deštěm. No... dají hlavy dohromady kouknou na synoptickou mapu, prolustrují veškeré předpovědní modely, a po jednom dni vyčkávání na Zvičině u místního paraglidingového guru Rudolfa, se vydají do nedalekého kraje Valašského s tím, že si to pravděpodobně protáhnou až na Slovensko.
Návštěva a bivak u Rudolfa byl určitě velmi kvalitní zážitek pro všechny. Sice to druhý den nelétalo, mraky visely chvílemi i pod startem, ale taková ukázka řezání kamene na kotoučovém katru a následovní projížďka v Rudolfově jednotunce Škoda Octavia r.v. 1958 byly hodnotným programem na celý den. (viz fotogalerie, jo a Rudo tu basu píva ti ještě letos dovezu)
Druhý den, po nočním přesunu s bivakem ve foyer Lanovky Javorový, a asi 5litry burčáku, na sebe koukáme skrze hustou mlhu na startu Javorového s lehkou skepsí ve výrazech. To nic slyším se říkat, to je jen otázkou času kdy se to vyčistí, jedenáctá rozhodne. Zatím jdeme na něco dobrého na zub do místní velmi útulné restaurace. Po vzoru místních turistů, valících se v menších i větších skupinkách dovnitř, a okupujících neustále výčepní pult, proběhl i mezi námi nějaký ten rum. Kolem poledne mne cosi vytrhuje z živé diskuze... kolem procházející servírka na mne vrhá stín. STÍN!!! Kde je stín tam je i sluníčko, zbystřily mé smysly. Chvíli pozoruji vývoj jen tak oknem, pak vycházím několikrát ven a neustále kontroluji stav. Asi po půlhodině už stojíme na startu s batohy u nohou a pozorujeme modré díry v oblačnosti směřující od Ostravy k nám. Kdo je připraven není překvapen, lanovka stojí 40kč, tak vám zatím ukážu jak to tady funguje. Asi po 20min letu sedím dole a ostatní mne následují. Modré díry se ale stále zvětšují a při druhém letu kde jako první chytám kvalitní stoupák asi po 20min svahování se připojují hned všichni ostatní a už to točíme 200m nad startem. Krása pomýšlím a připadám si jak ta vůdčí husa v klínovém seskupení s ostatními. Ten den ještě jeden letík a pak autem dolů do vesnice pro nějakou tu domáců pálenicu. Ta vzala večer za své a někteří z nás včetně mne máme problémy ráno v 10.30h se vstáváním. „No je to volaakési shnilé, a fóká povětšinó zozadu", snaží se někdo při snídani o místní dialekt.
No nic, Slovácko nás zachrání, sedáme po sletíku do auta a kolem 14h už visíme ve 2000m n.m. na Stráníku. SUPER den, říká jedna část naší výpravy. Ta druhá část se sice také usmívá ale po třetí se jim už nahoru lézt nechtělo.
No a třešnička na konec. Protože to vypadalo poslední den jen na slety ze Stráníku, naskákali jsme opět do auta s tím že si v Beskydech vyšlápneme na Ondřejník. Jak řekli tak udělali... konečně se stává paragliding zase sportem u kterého se člověk zapotí. Už ani nevím kolik je to výškových metrů ale vzpomínal jsem zpět na mé začátky před 15 lety kdy jsem to tady v kurzu vyšlápnul 3x za den. Bylo to ten den trochu o štěstí a naštěstí měli štěstí povětšinou ti co štěstí neměli na Stráníku. Takže to bylo vyrovnané a spokojenost se rozhostila mezi všemi. Při výborné večeři v místní restauraci Na Kopečku (doporučení místního guru Jirky Večerka) prohazuji jen tak mezi řečí, „se to vcelku vydařilo ne" a skupina pochvalně zamručela (s plnou pusou bramborových placek se těžko oponuje)
Shodli jsme se na tom že Dolomity nemusí být až tak vysoké a skalnaté, hlavně když to funguje. No a tyhle Beskydské jsou podstatně levnější. Takže příští rok stojí na mém výletním plánu určitě něco obdobného a třeba i delšího, protože se nám vůbec nechtělo domů a všichni se ptali proč něco takového neuděláme častěji.
Peter Valek